Zdroj: lidovky.cz
V akci s jednotkou SOG, chloubou české armády
Muži ze SOGu nejsou ani obyčejní vojáci, ani žádní Rambové. Právě oni přitom dostávají ty nejtěžší úkoly a právě oni byli jako první Češi od roku 1945 nasazeni do války.
Reportér František Šulc a fotograf Michal Novotný s nimi strávili tři týdny na horké půdě Afghánistánu
Poušť a kopce kolem už vychladly. Po odpoledním horku ani památky. Okolí vypadá v přístrojích pro noční vidění bizarně – tmavězelené pozadí prosvětlují světlejší body, obrysy postav, vozidel… Sem tam tmu protne zaměřovací laser. Mezi hvězdami na nebi se mihne obrys letadla. Vojáci s noktovizory na přilbách vypadají jako Marťani. Jak se asi cítí člověk, když mu vtrhnou s křikem a zvukem dělbuchů v noci domů?
„Viděli tam pohyb u jednoho z compoundů,“ říká hlas ve vysílačce. „Kongsbergu, mrkni na to.“ Terénní Iveco, které je vybaveno zbraňovou stanicí Kongsberg, začne couvat, aby měl střelec u monitoru ve vozidle lepší výhled. „Nic tam nevidím,“ říká poté, co zaměřil přístroje na tradiční afghánské obydlí, jemuž nikdo neřekne jinak než anglicky – compound. Jde o budovu či několik budov obehnaných vysokou hliněnou zdí stojících v poušti.
Příslušníci speciální jednotky vojenské policie SOG (Special Operations Group) zažívají další noc v Afghánistánu. Na akci vyrazili s členy amerických a rumunských speciálních sil a s afghánskými vojáky. Chtějí zasáhnout, pokud budou povstalci například odstřelovat základnu Shank v Lógaru, kde kromě amerických vojáků přebývají i čeští příslušníci a civilisté z Provinčního rekonstrukčního týmu.
V Lógaru se situace od jara stále zhoršuje. SOG, Rumuni a americká ODA (Operational Detachment Alpha), což jsou obvykle dvanáctičlenné týmy speciálních sil, vyrážejí společně nebo zvlášť do akcí nejenom v noci, ale i ve dne. Prohledávají místa, kde by se mohli nacházet hledaní teroristé či zbraně. Většinou jsou přítomni i afghánští vojáci a policisté, kteří zatýkají podezřelé. Právě na pomoc afghánským policistům se kontingent SOG hodlá v budoucnu zaměřit. „Bez akceschopné policie se konflikt v Afghánistánu nedá vyhrát,“ tvrdí velitel kontingentu major Pavel Horňák.
Během několika týdnů strávených v Afghánistánu s lidmi ze SOGu člověk mnohokrát vyslechne, „jaká to byla dole v Hílmandu jiná válka“. Mnohokrát zhlédne rituály údržby toho množství zbraní, které má každý z týmu přidělané na překližce u postele. „To je prachu, co? Tady to dostává pěknej záhul,“ podotkne po sté voják vyfukující s pomocí kompresoru prach tu ze čtyřkolky, tu z batohu, tu ze zbraní.
Síla těchhle chlapů nespočívá ve svalech, ale ve zkušenostech (které získali během předchozí služby u policie či armády), v chameleonských schopnostech (někteří mají například dlouhé vlasy, aby byli schopni zapadnout do jakékoli sociální skupiny a získávat v ní informace) a samozřejmě v preciznosti (každý má své místo, každý pohyb je předem tisíckrát odzkoušen).
„Ale víš, co je nejdůležitější? A to bychom chtěli, aby bylo jasné: jsme normální lidi, máme svoje záliby, rodiny. Nejsme žádní supermani,“ říká Milan, jeden ze zakladatelů skupiny (plná jména si nikdo nepřeje z bezpečnostních důvodů zveřejnit). Takže vítejte u SOGu, u normálních kluků, kteří umějí dělat pořádně nenormální věci.
Bez fotky neodejdu
„Je to taková divná válka. Nevím, co si o tom myslet,“ říká odstřelovač Jirka. Vysoký, atletický, černovlasý muž, který miluje jízdy v terénu na čtyřkolce a přišel k SOGu z policejní zásahové skupiny. Sedí v B-Hutu, dřevěném domku, ve kterých se v odděleném kempu SOGu uvnitř americké základny v Lógaru bydlí, a vypráví historky z jihu Afghánistánu: „Nepřítel byl támhle a tys věděl, že když přijdeš na jeho území, začne po tobě střílet. Pak jsi byl v týlu, kde byl relativní klid. Tady to může přijít odkudkoli.“
Odstřelovač je ženatý, ostatně jako většina příslušníků SOGu. Třeba Jirka vozil v Hílmandu na čtyřkolce připevněnou fotografii své malé dcery.„Ochraňovala mě,“ říká. „Jednou jsme se dostali do léčky. Měl jsem pocit, že to lítalo odevšad. Schoval jsem se za čtyřkolku a říkal si: Bude to bolet…?“ Tálibanci mu sice prostřelili nádrž, ale Britům se podařilo Čechy z problémů včas vytáhnout. „Slyším Brity, jak říkají, že tu čtyřkolku odpálí. Řekl jsem: ‚V žádným případě, mám tam dceru.‘ A jedině proto, že jsou Britové skvělí válečníci a naprostí blázni, byli ochotní tam se mnou poslat Mastiffa (obrněné vozidlo). Zase se začalo střílet. Já seskočil z Tatry, zapřáhnul za ni čtyřkolku a křičel: ‚Jeď, jeď!‘ A tak jsem zachránil dceru i čtyřkolku,“ vypráví Jirka a schovává hlavu mezi ramena, aby ukázal, jak se při úprku krčil. „A v dalších dnech jsme měli možnost to Britům několikrát oplatit,“ dodává.
Historek, vyprávěných zdánlivě jen proto, aby se společnost zasmála absurditám války, mají v SOGu hodně. Polechtají bránici, ale pak, o něco později, když si je člověk znovu probírá, zjistí, že smích je jen prostředkem k zapomenutí, ventilem, který umožňuje zbavit se myšlenek na to, že to také mohlo být naposled. „Říkám, že mám devět životů. A sedm jsem jich ztratil v Hílmandu,“ dodává zamyšleně Jirka.
U lidí, kteří prošli válkou, nabývá pojem hrdinství jiných rozměrů. Vážnost a stoicismus, jenž dle představ nás ostatních k hrdinství neodmyslitelně patří, nemá ve vyprávění vojáků místo. Důležitější jsou bagatelizující detaily. To vážné zůstává skryto a na povrch vychází pouze při debatách s kamarády, kteří prošli podobnou zkušeností.
USOGu ale existuje výjimka z tohoto pravidla – vzpomínka na kamaráda, na Milana Štěrbu, který zahynul 17. března při sebevražedném útoku. Při vyslovení jeho jména každý zvážní, zarazí se a pak řekne pár vět o tom, jak si „Bosny“ vážil. Další slova nejsou třeba. Tou nešťastnou událostí, s nadsázkou řečeno, jednotka dospěla.
A ještě jedna poznámka k dětem. Přestřelky, riskantní prohledávání „compoundů“, zadržování podezřelých, to k práci vojáků v Afghánistánu nějak patří. „Ale to nejtěžší je, když někam vlítneš, odděluješ muže od žen a dětí a máš někoho zatknout,“ vypráví další z členů skupiny Marw. „Děti se drží táty a křičí. Všichni jsou vyděšení. A i když víš, že je to člověk, který udělal jiným hodně špatnýho, přesto je to těžký. Musíš odtrhnout tátu od rodiny a odvést ho. Tohle ti dojde, až když máš vlastní děti. Na to si nikdy nezvyknu.“
Jako Tublatanka
Speciální skupina, která později dostala jméno SOG, vznikla při vojenské policii 1. srpna 2002. Takzvané Pohotovostní oddělení VP Praha mělo tabulkově 26 míst a jeho členové byli především lidé od zásahových jednotek policie. Jejich úkolem byla tehdy ochrana vojenských objektů a zároveň se připravovali na náročnější akce – ochranu osob či záchranu eventuálních českých rukojmí v zahraničí. Dnes zajišťují i ochranu představitelům ministerstva obrany a v neposlední řadě se podílejí na vyšetřování těch nejtěžších zločinů v armádě.
„V lednu 2003 jsme dostali první zahraniční úkol. Do Kábulu měla letět delegace ministerstva průmyslu a obchodu. Šlo asi o 35 lidí. Tehdejší ministr obrany Jaroslav Tvrdík rozhodl, že se o to postará vojenská policie,“ vypráví Milan. „Řekli nám to pouhých deset dnů před odletem. Všechno jsme to nakonec nějak zvládli. Potřebovali jsme ale průkazy. Říkali jsme si, že na nich musí být jednoduchý název, v angličtině a složený ze tří písmen. A tak vznikl SOG – Special Operations Group.“
K těmto třem slovům přibylo ještě „Czech“, a sice kvůli tomu, že SOG existoval už za vietnamské války v USA. Za vystoupení v Kábulu dostal útvar pochvalu, s čímž se pojily i peníze na vybavení.
A pak už šlo vše ráz na ráz. SOG působil v Iráku, kde hlídal polní nemocnici, lidi z dočasné koaliční správy, ochraňoval konvoje a hlavně prolomil jedno tabu. Vyžádali si jej Britové na ochranu svých důstojníků. Bylo to poprvé, kdy je chránil někdo jiný než právě Britové či vojáci zemí Commonwealthu. Mezi chráněnými byl i generál Jonathon Riley, dnes zástupce velitele spojeneckých vojsk v Afghánistánu. Později Češi pomáhali Britům strážit tehdejšího premiéra Tonyho Blaira, když navštívil Irák, a sami chránili člena britské královské rodiny.
S nadsázkou se dá říct, že Britové znají práci SOGu lépe než Češi. To se ostatně ukázalo, když letos v létě přijel do Česka na karlovarský festival představitel Sarumana Christopher Lee, jenž byl za 2. světové války ve speciálních jednotkách a osobně se znal s muži, kteří spáchali atentát na Reinharda Heydricha. „Najednou mi volá kamarád a říká: ‚Hele, dělám ochranku jednomu člověku, který by se chtěl potkat s lidma ze SOGu, protože toho o nich strašně moc slyšel,‘“ vypráví se smíchem Jirka. A skutečně, Christopher Lee navštívil 14. července velitelství SOGu v Praze.
Do Hílmandu ostatně SOG vyjel také na žádost Britů a do bojů se dostal především proto, že „jsme se zrovna nachomejtli k velký ofenzivě“, jak říká Milan. Klasický boj není totiž prvořadým úkolem příslušníků této speciální jednotky. „SOG se pokouší vnést do našich ozbrojených sil prvek, který v nich chybí. Všechny vyspělé země mají podobné týmy,“ říká Milan. „Jde o malé skupiny, které se nearmádními způsoby snaží pomoci tomu velkému, viditelnému celku. Jedině tak můžeš úspěšně bojovat s nepřítelem, který jedná nekonvenčně.“
A tak může působit jen zdánlivě bizarně, když se najednou po poledni na základně Shank prochází skupinka pěti civilistů s různě dlouhými vlasy, jíž vévodí paramedik v růžovém tričku (každý v nejmenší jednotce – skupině má jinou specializaci: paramedik, pyrotechnik, odstřelovač, spojař, zbrojíř a návodčí). „Vypadáte jako Tublatanka,“ komentoval tuto scénu Marek Vítek z A-NEWS, který pracuje na dokumentu o SOGu. Vlastně na tom není nic tak zvláštního – nekonvenčnost a přizpůsobivost je alfou a omegou práce těchto mužů.
„Každý z nás musí být připraven na to, že jeden den děláš sledovačku, snažíš se odhalit zkorumpovanýho chlapa nebo někoho zatýkáš, a druhý den děláš někomu ochranu. Jeden den děláš sám v civilu, a druhý den letíš s 25 chlapama válčit do pouště,“ dodává Milan. Proto není důležité, aby členové SOGu vypadali jako Rambové. Důležitá je inteligence, adaptabilita a zkušenosti. Proto se do týmu nedostane nikdo, kdo neprošel alespoň tříletou službou u policie či armády. Testy jsou zaměřeny právě na komplexnost, což může být pro mnoho lidí nepřekonatelné. Součástí je třeba vysazení adepta ve městě, kde nikdy nebyl, třeba s úkolem zjistit o někom informace. A při tom všem je zpovzdálí sledován.
Dejte medaili kamarádovi
UJirkovy postele visí řada artefaktů. Mezi nimi jsou čtyři baseballové čepice („Ty střídám, na snajperskou práci mám klobouček“) či texaská vlajka s věnováním: „Díky za skvělé mise a čas, který jsme spolu strávili. Všichni jste moji bratři. Dávejte na sebe pozor. Bůh vám žehnej.“ Podepsán je Rudy. „Věnoval nám ji jeden Američan, se kterým jsme tady pracovali. Padli jsme si do oka. Je to historie přátelství,“ říká Jirka. Pak přinese laptop a ukazuje fotky dalších kamarádů, se kterými se v Afghánistánu potkal. Jenže v tu chvíli se ozve výbuch a pokřik „Gopher!“, což znamená útok na základnu, přesun do krytů. A večerní idylka je u konce.
Jen málo českých vojáků v Afghánistánu má pochybnosti o tom, co dělají. Jak propastný je rozdíl mezi těmi, co sedí doma v teple a mudrují, a těmi, co se rozhodli skutečně něco dělat. Pokud se vojáků zeptáte, co si o misi v Afghánistánu myslí, dozvíte se, že to dělají kvůli ochraně těch doma. Aby nezažili to, co je v Afghánistánu, aby zastavili teroristy, kteří chtějí Evropě škodit. A pak je tu ještě jedna věc – hrdost.
„V Hílmandu jsme byli nasazeni jako první česká bojová jednotka od druhé světové války. Jsem šťastnej, že jsem tam byl. Chtěl jsem vrátit České republice hrdost,“ říká Jirka, čistokrevný vlastenec – na batohu má třeba nápis „Morava za Františka“, který připomíná letecké eso 2. světové války Josefa Františka.
„Ale představa ‚umřel jsi, takže jsi hrdina‘, je nesmysl. Hrdinství je odjet a bojovat za správnou věc,“ dodává Jirka. „A nejsme jediní, kteří to dělají. Vážím si kluků ze šestky (601. skupina speciálních sil), vážím si těch kluků, kteří jsou zde v PRT a odvádějí skvělou práci, a samozřejmě si vážím těch civilistů, kteří tady riskují životy, aby pomohli místním…“
Nejvyšší ocenění, taková, jaká bude předávat Václav Klaus letos 28. října, dostanou jen nemnozí. Mezi nimi paramedik Petr Králík ze SOGu, Tomáš Krampl ze speciálních sil a Zdeněk Lhota, který nasadil život při záchraně vojáků z vozidla, jež najelo na minu. „Stále si říkám: Proč právě já mám dostat medaili za hrdinství? Bylo nás tam čtyřiadvacet a každý si to zaslouží,“ řekl Lhota MF Dnes. Podobně hovořil i Králík: „V akci se mnou byl i kamarád Gus. Riskoval stejně a stejný byl i jeho podíl na záchraně britských vojáků. Být to na mně, pozvání na Pražský hrad bych poslal jemu.“
Nejde o falešnou skromnost. Jak napsal James Bradley v knize Flags of Our Fathers o bojích o Iwodžimu: „Můj táta a tyhle lidi – to, jak riskovali, ta zranění, co utrpěli – to dělali pro svoje kamarády. Bojovali sice pro svou vlast, ale umřeli pro své přátele.“
O autorovi| FRANTIŠEK ŠULC, redaktor LN frantisek.sulc@lidovky.cz
hi, new to the site, thanks.